Nadřazená kategorie: Zdraví a krása

Sedavé zaměstnání umocněné nezdravou stravou a nedostatkem pohybu může i u relativně zdravého člověka vést ke zdravotním nepříjemnostem a potížím. Tyto dopady lze s potřebnou dávkou vůle účinně eliminovat. Stačí se zaměřit na stravu, pitný režim a pohyb!

Po celou dobu růstu člověka se lidské tělo formuje a přizpůsobuje tomu, aby byla páteř oporou pro celý pohybový aparát. Bohužel již od dětství své tělo vystavujeme nepřirozeně dlouhé době sezení, která se v průběhu života neustále prodlužuje. Tento fakt má negativní dopad na náš organismus.

Nápravou může být dodržování několika jednoduchých pravidel:

Dodržujme pitný režim

Jednou ze skupin, která má největší problémy s dodržováním pitného režimu, jsou pracovně velmi vytížení lidé. Nedostatek času a potřeba „nakopnout se" často vede pouze k pití kávy.
Káva, ale i černý čaj, odvodňují organismus. Dehydratace umocněná kávou zhoršuje soustředění na práci.

Nejlepší je dodržovat pravidlo: co káva, to sklenice vody navíc
Prostým a často nedodržovaným základem je pít čistou neperlivou vodu pokojové teploty. Voda by neměla být ledová, protože ledové nápoje ochlazují tělo, a tím zpomalují metabolismus. To platí i pro pivo a alkoholické nápoje.
Dobrý nápad je postavit si k ruce lahev nebo džbán s vodou, kterou můžeme ochutit citronovou šťávou nebo bylinkami. Například máta je v horkých dnech velmi osvěžující.

Hýbejme se

Minimálně jednou za 45 minut bychom měli vstát od pracovního stolu, projít se, protáhnout si končetiny a páteř. Pracovní židli můžeme v průběhu dne zaměňovat za balon na sezení. Ten zároveň poslouží jako velmi dobrá pomůcka k protažení končetin a uvolnění zad.

Jezme zdravě

Oblíbené svačinky do šuplíku nám kondici nepřidají. Obsahují příliš velké množství cukru a tuků.
Dávejme přednost zelenině, ovoci, různým oříškům, salátům. Po takovéto svačině se nebudeme cítit unaveni a nepřejde nás chuť do práce.

Nadřazená kategorie: Zdraví a krása

„Proč by nesmrtelní, jejichž životních osudů jsou plné knihy, neměli existovat? Proč by neměly existovat božské procesy vedoucí k nesmrtelnosti? Ke Chung, Pao pchu-c' (320 n. l.)

Touha po dlouhověkosti, či dokonce nesmrtelnosti je mnohem staršího data než Ke Chungův spis, ovšem obvykle byl takový stav dopřáván božstvům, nikoli lidem. Ti mohli toužit alespoň po prodloužení svých dnů.

Titul díla učeného mistra Ke Chunga (asi 280 – asi 340 n. l.) se překládá jako „Kniha Mistra přidržujícího se prostoty", což se nevykládá právě snadno a nebudeme se o to ani pokoušet. Jde o proslulý spis shrnující dobový stav čínských přírodních věd, alchymii nevyjímaje. Ta je podstatná, protože cílem čínských alchymistů nebylo, na rozdíl od jejich pozdějších evropských kolegů, vyrobit zlato z obecných kovů, ale především připravit preparát, jenž by měl přinejmenším prodloužit lidský život. V ideálním případě měl dokonce vést k nesmrtelnosti. O této možnosti se ve starověké Číně nepochybovalo, jak na to ostatně Ke Chung naráží – líčení životů nesmrtelných byla celá řada, občas takových, která si odporují. To však nikterak nebránilo víře, že vhodnými preparáty, pomocí božského procesu, lze takového stavu dosáhnout. Ještě v nedávné době byl šedesátník kmetem v očích svého okolí.

Kudy do vyšších věků a „bez hole v ruce"?

Dnes se takový člověk teprve chystá do důchodu, nejednou však už se zdravím ne právě nejlepším. Pokrok medicíny je nesporný; život se ve vyspělých státech výrazně prodloužil, nicméně pro stáří bývá vcelku příznačné jeho spojení s chorobami, jakými jsou cukrovka, potíže srdeční, o pohybovém aparátu nemluvě. Kolik starších osob vidíme chodit o holi. Otázka, jíž se vědci dnes hodně zabývají, zní: Bylo by možné, aby lidé dosahovali vyššího věku bez těchto potíží, nebo jen s malými? Inspirací jsou výzkumy prováděné se stoletými, z nichž se nemalý počet těšil dobrému zdraví do posledních dnů života. Jak to charakterizoval jeden odborník, pro tyto osoby platí: „Žijí, žijí, žijí, a pak jednoho dne zemřou." Nikoli, že by trávily léta upoutány na lůžko. Takže ještě trochu jinak položená otázka je, zda by se nedaly naše obrazné hodiny života alespoň zpomalit, nebo snad dokonce přimět k tomu, aby šly trochu nazpátek, přinejmenším po krátkou dobu. Tedy, aby se náš zdravotní stav vrátil k té lepší podobě, když jsme byli o něco mladší. Jsou to odvážné myšlenky, ale zdůrazněme, že dnešní vědci nehovoří o nesmrtelnosti jako jejich čínští předchůdci.
Současní vědci se snaží zpomalit stárnutí a hlavně udržet tělo co nejdéle relativně zdravé.

Existuje vědecká definice stárnutí?

Jak je v moderní době obvyklé, hledají se preparáty, tak jako kdysi elixíry života. Nesnáz je ovšem v tom, že to sice občas jde, ale u organismů podstatně jednodušších, než je člověk, jakými jsou například kvasinky, v lepším případě myši. Doprovází to navíc řada otázek, které čekají na zodpovězení. Například – jak tomu vlastně je, když se třeba rozdělí jaterní buňka, neboť tělo se přece běžně stále regeneruje. Je tato nová buňka „mladá", nebo nějak odpovídá věku osoby, v níž vznikla?
Stále není jednoznačná a všeobecně přijatá definice stárnutí, a nejsou ani metody jak tento proces měřit.
Teď uvažujeme ve vědecké rovině, protože laická veřejnost si stárnutí vcelku představuje.

Čachtická paní měla správný recept, ale špatnou metodu!

Jak řečeno, jisté úspěchy byly zaznamenány, ale zatím u již zmíněných myší. Při jednom pokusu byla starší myš napojena na krevní oběh druhé, mladší, přičemž se ukázalo, že kmenové buňky té starší začaly vykazovat větší aktivitu, což se projevovalo mimo jiné lepším hojením ran, dokonce jako by se stavba svalů omladila. Trochu to připomíná proslulou hraběnku Báthoryovou, neblaze známou Čachtickou paní, která používala krev panen, ne však přímým připojením k jejich krevnímu oběhu. Na rozdíl od počínání šlechtičny, kde základem byla víra, že mladá krev omlazuje, vědci opravdu našli bílkovinu, která se podílí na opravě svalů. Další studie však předchozí výsledky na myších zpochybnily tvrzením, že tahle bílkovina naopak přibývá ve stárnoucím organismu, který se musí sám více opravovat. Takže i výsledky u myší jsou problematické.

Mohou lidé mládnout?

Řada vědeckých laboratoří začala v posledních letech studovat několik desítek medikamentů a potravních doplňků s cílem zjistit, zda by se některý z těchto preparátů nehodil současně ke zpomalení stárnutí. Skupina anglických badatelů zveřejnila výsledky zkoumání jednoho z preparátů podávaných při diabetu druhého typu. Podle jejich závěru se pacienti používající tento lék dožívali v průměru dokonce o patnáct procent delšího věku než zdraví jedinci podobné konstituce. Připomeňme hlavní výhradu týkající se takových studií – jak najít osoby, o nichž můžeme tvrdit, že mají podobnou blízkou konstituci? Všechna vyšetření sice poskytnou nějaké hodnoty, mohou být blízké, ale nevypovídají o minulosti, o tom, co je zatím skryto kdesi v buňkách. Takže jak dalece si jsou zkoumané osoby podobné?

Nicméně v tomto případě jako by se nalézalo vysvětlení. To spočívá ve skutečnosti dnes známé, že cukr, tedy přesně glukóza, se v lidském těle váže na bílkoviny, a tím je vyřazuje z činnosti, některé (těch je jen několik) trvale, což vše vede k projevům stárnutí. Diabetici znají patrně termín „glykovaný hemoglobin", červené krevní barvivo zablokované navázanou glukózou, jehož hladina v krvi ukazuje, zda dotyčný držel správnou dietu v posledních desítkách dnů před vyšetřením. Může snad opravdu roli zpomalovače stárnutí i zdravých lidí hrát preparát na zmírnění cukrovky? Zatím zůstává u této otázky.

O myších a lidech

Jiným preparátem, který výrazně prodlužoval život myším, byl jeden z léků skupiny rapamycinů používaný pro utlumení imunitní reakce při transplantacích. Názvy léků neuvádíme, protože jde o pokusy, které jsou předmětem vědeckých diskusí, a závěry nejsou jednoznačné. Mohlo by to vyvolávat předčasné a možná liché naděje. Zkušenost s lidmi je zatím právě jen v potlačení imunitní reakce, a o těchto preparátech je známo, že jedním z jejich vedlejších účinků bývají vředy v ústech (nemluvě o vysoké ceně).
Zatím tedy hledání pokračuje a většina odborníků se shoduje v tom, že v dohledné době se nedá počítat s tím, že by se nějakými preparáty dal významně prodloužit lidský život. Zaznívají dokonce hlasy varovné. Jde o to, že kdyby se opravdu povedlo nějakým způsobem „omladit" stárnoucí buňky, může nastat nežádoucí efekt. Takové buňky se mohou začít dělit rychleji jako skutečné mladé, ale ve výsledku by to mohlo vést k jejich nekontrolovanému dělení, což je zhoubné bujení. Ani na to nesmíme zapomínat.

Ve kterém věku přesně začínáme stárnout?

Otázek je ještě více – pokud by se nějaký preparát zpomalující projevy stárnutí našel, kdy ho začít užívat? V dospělém věku, když se ještě neobjevily nemoci stáří? To znamená užívat ho třeba desítky let? Nebo začít teprve tehdy, když se objeví první taková nemoc, případně její rané známky? Pak je tu samozřejmě další otázka – pokud se podaří stárnutí oddálit, pak o kolik? Jeden rok v myším životě je hodně, v lidském to jistě není zanedbatelné, ale v poměru k tomuto hlodavci to moc není, přitom za cenu požívání preparátů, které mohou mít přece jen po delší době užívání nějaké vedlejší účinky, o nichž se momentálně neví.

Nadřazená kategorie: Zdraví a krása

Jíme, abychom žili, nežijeme, abychom jedli
Sokrates (469 – 399 př. n. l.)

Výrok v titulku bývá připisován jednomu z nejproslulejších starořeckých filosofů, jenž skončil svou životní pouť sebevraždou – byl k ní donucen politickou intrikou, a vypil číši bolehlavu. Zatímco jeho filosofické názory jsou doménou odborníků, úvodní věta žije v obecném povědomí, ovšem nelze tvrdit, že bychom se jí všichni řídili. Kdyby tomu tak bylo, nejspíš by dnes nebyla obezita tak rozšířená. Někteří vědci neváhají hovořit v pojmech „epidemie". To navozuje dojem, jako by obezita byla chorobný stav, podobně jako třeba chřipka. Něco na tom je, alespoň potud, že obézních osob přibývá, jako při epidemii nakažlivé nemoci, a s tím někdy až dramaticky narůstá výskyt chorob, které nadměrnou tloušťku často doprovázejí – cukrovky, nemocí oběhového systému. Hledání příčin této moderní metly však je obtížné, a s pokračujícími objevy je obraz spíš složitější.

Při tomto výzkumu opravdu není nouze o překvapení. Nedávno se spolehlivě prokázalo již dříve tušené, totiž, že určitou roli hrají endorfiny, což jsou látky opiové povahy, řečeno zjednodušeně, které ovlivňují vylučování hormonů. Výsledkem působení endorfinů je příznivé ovlivnění nálady, tlumení bolesti, prostě podobných stavů, jaké vyvolává například morfium. Ne nadarmo se endorfinům někdy říká „hormony štěstí", výstižnější však je patrně obrat „vyvolávající pocit štěstí". Ovšem zatímco endorfiny vznikají přirozeně v našem mozku, používání opiátů navozuje příjemný pocit uměle, a vyvolává závislost na této droze, jakož i jiných, například heroinu. Nedávno se ukázalo, že preparáty blokující aktivitu endorfinů snižují užívání morfia, heroinu a také alkoholu u osob závislých. Ostatně proto se tyto preparáty podávají, ale zjistilo se, že současně tyto léčené osoby jedí méně! Odtud názor, že nadměrné přejídání má jisté společné rysy s drogovou závislostí. Tedy, že přejídání se může stát návykem. Nebo je to už vrozené, a stačí jednou tento návyk „spustit" podobně, jako se to děje s drogami?

Není snadné odpovědět. Dr. Paul J. Kenny ze Scippsova výzkumného ústavu na Floridě se přesvědčil o tom, že závislost na jídle je mimořádně silná. Svoje pozorování učinil na myších, ale zřejmě je to u lidí podobné. Ve svém pokusu nechal myši živit se kromě standardního krmení, zdravého ale běžné chuti, také lahůdkami jako párky, sýrem nebo čokoládou. Myši rychle ponechávaly bez povšimnutí svoje dosavadní zdravé krmení – a tloustly. V dalším kole pokusu byly myši světelným signálem varovány, že dostanou elektrický šok, samozřejmě slabý, do nožiček. Ty, které navzdory lákavé nabídce zůstaly přece jen u standardního (a zdravého) krmiva, se po spatření světla rychle odklidily od krmení do kouta. Jejich obézní družky však pokračovaly v hodování lahůdek, a to navzdory elektrickým šokům. Touha po dobrotách zvítězila nad základním živočišným pudem, totiž snahou uniknout nebezpečí, které elektrický impulz představoval. Téměř současně učinil analogické pozorování dr. Barry Everitt (Universita Cambridge, Anglie), který ale navykl myši na kokain. Tím se opět dostáváme k předchozímu pozorování shodného, nebo přinejmenším velmi podobného, mechanizmu mezi drogovou závislostí a přejídáním.

Ale zas tak jednoduché to není – každý organizmus je doslova sbírkou hormonů, lidský samozřejmě také, jenže výzkum není tak snadný. Lidé nejsou laboratorní myši. Takže jak to vypadá u normálních lidí, alespoň z toho, co je zatím známo? Když nějakou dobu nejíme, dostáváme hlad, a v této fázi se v určité oblasti mozku zvyšuje právě koncentrace endorfinů – roste chuť na jídlo, a když začneme jíst, tyto látky zesilují příjemný pocit z potravy. Postupně, jak se žaludek plní, začne náš mozek vysílat naopak signály k potlačení chuti k jídlu, prostě máme včas přestat. To obstarávají především hormony leptin a také insulin, ten, který je klíčový pro štěpení jednoduchého cukru, glukosy.

Zatím to nevypadá složitě – naše tělo má tedy systémy regulující zájem či nezájem o jídlo. Problémem, jak odborníci konstatují, jsou jídla bohatá na tuky a cukry, právě taková, která jsou v dnešní době velmi rozšířená. Navíc mají většinou také lákavý vzhled. Výsledkem je, že taková jídla mohou doslova přemoci náš přirozený obranný systém chránící před obezitou, zeslabit, nebo téměř vyřadit signál „konec jídla". Ostatně, přiznejme si, že když nám po vydatném obědě nabídnou třeba čokoládový dort, obvykle zjistíme, že máme přece jen v žaludku ještě trochu místa. To je onen osudný práh, který má však každý z nás v jiné výšce.
Pokud opakovaně podléháme těmto svodům, začíná začarovaný kruh – s růstem tělesné hmotnosti se zeslabuje působení hormonů potlačujících chuť k jídlu, tedy leptinu a insulinu, tělo jich vylučuje víc, ale přesto je jejich účinek slabší. To není všechno – současně slábne účinek endorfinů, takže k tomu, aby se dostavil příjemný pocit z jídla, je třeba ho sníst více. Je to opravdu obraz hodně podobný drogové závislosti – obézní člověk musí jíst stále více, aby se dostavil příjemný pocit, současně nemá dost silný signál oznamující, že jídla už je dost.

Obraz se ale ještě zkomplikoval a podoba s drogovou závislostí vzrostla, když se ukázalo, že roli hraje i další hormon, dopamin. O něm je známo, že v drogově závislých osobách právě on vyvolává touhu po další dávce drogy. Řada odborníků soudí, že právě tento hormon odpovídá za vznik návyku na drogu. Ukázalo se, že lákavé jídlo vzbuzující silnou chuť, takové, jaké jsme popsali, tedy sladké nebo tučné, případně obsahující obě složky, také povzbuzuje tvorbu dopaminu v mozku. Opět se naznačuje podoba jídlo – droga. Navíc se ukazuje, že obézní osoby mívají v mozku méně center reagujících na dopamin, což prakticky znamená, že potřebují větší dávku jídla, co možná lákavého, aby se dostavil příjemný pocit. Podobně je tomu u drogově závislých, ať již na opiátech, kokainu, nebo alkoholu. Takže se dnes přijímá názor, že osoby, které mají menší množství receptorů na dopamin, jsou více ohroženy vznikem návyku na jídlo, v horším případě na drogy. Toto pozorování se potvrdilo na pokusných myších, o nichž byla zmínka – ty z nich, které se navzdory elektrickým šokům nechtěly odloučit od nabízených lahůdek, měly opravdu nižší hladinu receptorů dopaminu.

Výzkumy, které jsme naznačili, vedou k dalším otázkám. Například – mělo by se v případě obezity postupovat stejně, nebo velmi podobně, jako při léčbě drogové závislosti? Hned dodejme, že léčení drogově závislých osob je velmi obtížné a výsledek je nejistý. Nemalé procento z nich prostě zbavit závislosti natrvalo nelze. Co s obezitou? Jak konstatují někteří odborníci, je potřeba hledat v jídle něco, co nazývají „nikotinem potravy", tedy složku, která se na návyku podílí rozhodující měrou, podobně jako nikotin v cigaretách. Někteří soudí, že by to mohly být opravdu cukry, které se rychle tráví, takže může v krátké době vzniknout pocit prázdného žaludku. Jiní vědci soudí, že to nemůže být jediná složka a tvrdí, že rozhodující je zmíněná kombinace cukrů a tuků.
Je tu také třetí, malá skupina odborníků, tvrdících, že obezita a drogová závislost jsou v zásadě odlišné. Obecný souhlas opravdu nemají, jen jim někteří dávají za pravdu v tom, že označovat obezitu jako „závislost" a připodobňovat to k závislosti na drogách, není úplně šťastné. Ovšem fakt, že hormonální mechanismy jsou podobné, opravňuje do jistě použití tohoto termínu. A konečně další vědci zastávají názor, že my všichni jsme závislí na jídle, míněno podobně jako je tomu u drog, protože bez této závislosti bychom podle jejich názoru nepřežili. Ostatně Sokrates to vyjádřil první polovinou svého výroku.

Právě otázka našeho přežití vede další odborníky tak říkajíc ke kořenu problému. Co se v nás vlastně odehrávalo a odehrává? Naši dávní předkové během předchozích milionů let měli především výrazné mechanizmy podporující chuť, nikoli potlačující ji. Potravy nebylo vždy dost, a k přežití bylo nezbytné mít v těle zásoby energie, což jsou tuky a cukry. Bylo užitečné najíst se opravdu pořádně, obrazně řečeno „do zásoby". Zdá se, že to do jisté míry zůstalo – naše tělo je více nastaveno na přijímání potravy, než na její odmítání. Toto dědictví pak, jak vědci soudí, se snadno projeví v dnešní době při nabídce velmi chutných, současně však vysoce kalorických jídel. Tedy sladkých a tučných, která jsou doslova na každém kroku. Prvním krokem v boji proti obezitě je tedy odmítnutí těchto lákadel. Snadné to však není. Zkuste po výborném obědě odmítnout ten čokoládový dort ...

Nadřazená kategorie: Zdraví a krása

Chcete-li zatřást s povánočními kily navíc, zaměřte se na pohyb. Zkrásníte a doslova ožijete. Sám život je neustálá změna a pohyb. Hlavně si veberte ten správný pro vás!

Chůze

Vhodná pro každého a levná :-)

• Choďte minimálně 30 minut
• Denně ujděte alespoň 3 km
• Zkuste chůzi s nordickými holemi, zapojíte tak i horní část těla, což znamená, že spálíte více kalorií a podpoříte svaly
• Velmi účinnou a příjemnou metodou je chůze v přírodě. Díky nerovnému terénu zapojíte a střídavě zatěžujete další svalové partie a zároveň si užijete relaxační atmosféru v přírodě

Běh

Vhodný pro většinu lidí. Lidé s rozšířenou obezitou a problémy s klouby, by měli na začátku volit jiný druh hubnutí, jako je plavání, jízda na kole, nebo cvičení.

• Běhejte minimálně 30 minut
• Pamatujte, že velký výkon neznamená, že spálíte tuky. Pouze vám zmizí vaše zásoba cukru, vyčerpáte a spálíte těžce nabyté svaly
• Jak bez přístroje poznáte tempo vhodné pro pálení tuku?
Jednoduše, správné tempo je to, při kterém dokážete mluvit, proto je dobré běhat s partnerem s podobnou kondicí
• Krize - u začátečníků se často při běháni dostavuje krize tzn., začnete se soustředit na to, že vám dochází dech, že vás začíná lechtat lýtko nebo píchat v boku. Na toto téma existuje mnoho způsobů, workshopů a seminářů, které vám řeknou, jak se zbavíte počáteční krize a demotivace při běhání. Pomáhá soustředit se na jiné věci, pomůže vám: hudba v uších, běžecký partner, nebo běh v přírodě.

Plavání

Je skvělý pohyb pro lidi, kteří jsou v období rekonvalescence, mají problémy s klouby nebo jsou obézní. Ale i plavání má svá pravidla a ta nejsou vůbec jednoduchá.

• Studená voda zpomaluje metabolizmus, takže bude váš organizmus nutit k ukládaní toho, co sníte, do vašich zásob, tedy tuku. Proto plavte v bazéně o 26 stupních a více
• Hubnutí nastupuje až po hodině intenzivního plavaní v tempu 40-50x bazénu (25m)
• Po plavání většinou následuje intenzivní hlad a vy byste nejradši snědli celou ledničku, proto se doporučuje buďto to vydržet anebo lépe vzít si sebou svačinu, která bude mít správné výživové hodnoty
• Skvělou věcí na plavání, je jeho základní funkce: formování postavy
• Vodu (bazén, moře, přehradu) lze využít pro cvičení celého těla, místo činek odpor vody (Odtlačování vody od sebe, nebo dělání vln). Doporučuje se 15-20 minut posilovat ve vodě a potom 15-20 minut plavat

Posilovna

Pro některé nepochopený zdroj možností, pro jiné svatyně. Většina lidí si stereotypně o posilovně myslí, že je to místo pouze pro lidi, kteří chtějí vypadat spíše, jako gorily. Tito lidé by nemohli být více na omylu.

Pro ty vytíženější, kteří nemají čas, a proto se posilovně vyhýbají, mám skvělou zprávu. Existuje tzv. Kruhový tréning je to časově nenáročný tréning, který pomáhá udržet stávající svalovou hmotu a zlepšit její „ostrost" a také vám pomůže více zapojit kardiovaskulární systém. Nevýhodou kruhového tréningu je pouze menší možnost budování větších svalových objemů. Pokud chcete ještě více podpořit hubnutí po kruhovém tréningu zařaďte ještě 30 min. aerobní zátěže (třeba běhu) v max. 70%-tní tepové frekvenci
Ve zkratce Zhubnete - Vyrýsujete svaly - Neztratíte jejich objem

Nebo vyzkoušejte třeba Zumbu, Aerobic, Fit box, spinning a další kondiční lekce u kterých platí: KVALITNÍ TEMPO = HUBNUTÍ