Vědecké označení lišejníku vzniklo z latinského slova cetra = malý kožovitý štítek, což vyjadřuje vzhled rostliny. Lišejníky rostou velice pomalu a odborníci odhadují stáří některých exemplářů v Arktidě na čtyři tisíce let. Jedním z farmakologicky významných druhů lišejníků je pukléřka islandská ( Cetraria islandica L .) z čeledi Parmeliaceae, lidově nazývaná islandský mech
Pukléřka reprezentuje tradiční drogu používanou lidmi již několik staletí. Některé další druhy lišejníků se v současné době intenzivně zkoumají. Pro své antibiotické účinky mohou představovat v budoucnu důležitý zdroj antibiotik. Rostlina má olivově zelenou, polokeříčkovitou, vystoupavou, bohatě rozvětvenou stélku, vysokou 10–15 cm. Stélka pukléřky jsou přechodem mezi lupenitými a keříčkovitými typy stélek. Mladé rostliny jsou pružné a měkké.
Rozšíření: Roste pevně přichycená k podkladu na zemi, skalách a kamenech. Má ráda kyselá vřesoviště a suché křemičité půdy, kde se po dešti drží delší dobu dostatek vody. U nás se s pukléřkou setkáme nejčastěji v suchých jehličnatých lesích, na písčitých půdách. Pukléřka islandská je typickým lišejníkem severské tundry a je rozšířena v severní a střední Evropě.
Historie používání: Pukléřka islandská je tradiční léčivou drogou severských zemí a je oblíbená zejména na Islandu. Dodnes představuje nejen ceněnou léčivku, ale i důležitou potravinářskou surovinu. Z pukléřky se v těchto oblastech mele mouka, ze které se běžně peče. Většinou se používá ve směsi s obilím, a na vánoční pečivo se používá čistá pukléřková mouka. Kvašením pukléřky se připravuje oblíbený nakyslý nápoj, který se před konzumací ředí vodou. Pukléřka se používala také jako náhražka nedostatkové soli ke konzervaci masa. Od 18. století se s ní můžeme setkat v mnohých evropských lékopisech. Lidově se používá při astmatu, při léčbě tuberkulózy, onemocněních močového měchýře a ledvin.
Sběr: Předmětem sběru je celá suchá stélka ( Lichen islandicus ), která se může sbírat po celý rok.
Obsahové látky: Hlavní obsahovou látkou je membránový sliz tvořený polysacharidem licheninem a látkami hořké chuti, tzv. lišejníkovými kyselinami (fumaroprotocetrarová, protolichesterová, cetrarová, protocetrarová atd.). Tento sliz je velmi dobře rozpustný v horké vodě. Lichenin je lineární polyglukan složený ze šedesáti až dvouset ß-D-glukopyranózových jednotek. Je doprovázen dalším polysacharidem izolicheninem, který má podobnou strukturu jako škrob a rozpouští se již ve studené vodě (je zase tvořen ?-glukózovými jednotkami). Lišejníkové kyseliny cetrarová, protocetrarová, lichesteronová, ursulová, usninová, působí antibioticky a jsou v rostlině zastoupeny asi 2 %. Dále rostlina obsahuje jod, vitaminy A a některé vitaminy skupiny B (zejména B1).
Vlastnosti: Mucilaginosum, baktericidum, antitusikum, amarum, stomachikum, antiemetikum, antidiabetikum, protektivum, antihidrotikum.
